Na I. mezinárodním sympoziu o československém vlčáku v Nitře, 7. 7. 1997, zazněly v přednáškách i v diskusi mnohé podměty, které si zaslouží pozornost i otevřenou, věcnou polemiku. Byl bych potěšen, kdybych mohl diskusi zahájit tímto příspěvkem. Vždyť je to již více než 4 roky (pokud se nemýlím, bylo to 7.11.1992), co se v Brně - Soběšicích sešla naposledy chovatelská komise KCHČSV s celostátní působností, a chovatelé z Českých zemí i Slovenska spolu hovořili o otázkách plemenitby. Od té doby se mnoho změnilo v obou nástupnických Klubech. Oba Kluby přijaly nové chovatelské řády, v obou Klubech se změnila kritéria pro zařazování zvířat do dalšího chovu.

   V České republice bylo rozhodnutím konference delegátů (Praha, 25.2.1995) zavedeno povinné rentgenologické vyšetření chovných zvířat na dysplazii kyčelních kloubů. Rtg. snímky zhotovují akreditovaní veterinární lékaři (jejichž seznam mají chovatelé k dispozici a jejichž síť pokrývá poměrně hustě celé území republiky), vyhodnocování snímků je prováděno centrálně podle metodiky schválené vědeckou komisí Mezinárodní kynologické federace na jediném pracovišti, se kterým má smlouvu uzavřenu přímo Klub chovatelů československého vlčáka. Případná odvolání řeší komisionálně vizita vedená přednostou rtg. oddělení chirurgicko-ortopedické kliniky při Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně.

   Chovatelská komise dne 29.10.1995, na základě znalosti výsledků od prvních více než sta vyšetřených zvířat, vypracovala návrh ozdravných opatření, které výbor Klubu vyhlásil s účinností od 1.1.1996: Z plemenitby byly vyřazeny feny s klasifikací "střední DKK" a "těžká DKK" a psi s klasifikací "mírná DKK", "střední DKK" a "těžká DKK". Jinými slovy: bylo rozhodnuto o hromadné selekci, avšak míra selekčního tlaku na populaci nebyla zvolena příliš drasticky - z chovu bylo vyřazeno přibližně 25 % jedinců (v průběhu roku 1996 se tento podíl při zachování stejných kritérií poněkud zvýšil).

   V diskusi v Nitře prezentoval pan Oskár Dóra, výkonný předseda KCHČSV Slovenskej republiky, odlišný přístup - pokud by bylo rtg. vyšetření na DKK zavedeno na Slovensku, prosazoval by tvrdou selekci, a to nejen vyřazení všech jedinců postižených vadou, ale i jejich rodičů a sourozenců. Doporučil tedy rodinovou selekci a maximální selekční tlak; vlastní zavedení povinného rtg. vyšetření je ovšem v KCHČSV SR otázkou další diskuse, patrně i v souvislosti s již zavedenými zkouškami vytrvalosti (běh na 100 km).

   Pro porovnání odlišných přístupů uveďme i příklad selekce na jiný znak - indexy výšky a formátu. Na Slovensku byly (dle Spravodaje KCHČSV SR č 1/1995, str. 25-26) v roce 1994 zvýšeny požadavky dokonce nad rámec standardu: IV nejméně 55 (standard předpokládá právě hodnotu 55, tedy variabilitu na obě strany, výbor KCHČSV SR pokládá IV = 55 za dolní mez), IF ne více než 108 pro hodnocení "výborný", ne více než 111 pro přiznání chovnosti (přičemž hodnota 108 nemá žádnou oporu ve standardu plemene). V České republice podobná změna zavedena nebyla a nedodržení indexu se i nadále nejprve promítne v hodnocení zvířete, vyloučení z chovu je až krajní mezí podle míry odchylky.

   Jsem přesvědčen, že postup zvolený v České republice je možné velmi dobře obhájit a rád bych do diskuse přispěl těmito argumenty:

Oba uvedené znaky jsou zřejmě polygenně (multifaktoriálně) založeny, a nemá proto smysl vyhledávat "skryté přenašeče" vady, jak by bylo možné u znaků založených jednoduše recesivně. V případě tělesných proporcí (vyjádřených IV a IF) jde o kvantitativní znak, u DKK můžeme předpokládat prahovou hodnotu (nahromadění faktorů) pro vznik vady, a je třeba připomenout, že jednotlivé stupně vady jsou hodnoceny podle uměle stanovených kritérií.

   Úkolem chovatelské komise je jednak zvolit vhodnou metodu selekce, a zde je u polygenně založených znaků výhodným vodítkem jejich dědivost (heritabilita, h2, podíl genetickými faktory podmíněné variance na celkové varianci sledovaného znaku). Za druhé je třeba zvolit přiměřenou míru selekčního tlaku, a tu je nezbytné přizpůsobit velikosti populace plemene a rovněž závažnosti, s jakou hodnotíme sledovaný znak ve vztahu k ostatním.

U znaků s vysokou dědivostí bude přirozeně nejúčinnější hromadná selekce. Vycházíme z předpokladu, že u vysoce dědivého znaku je vždy dostatečná pravděpodobnost vlivu dědičných příčin na vývoj znaku. Selekcí podle kritérií fenotypu tedy účinně ovlivníme genotypové složení populace. Míru selekčního tlaku pak volíme právě stanovením více či méně přísných kritérií - v našem případě přípustným stupněm DKK, abychom neohrozili životaschopnost populace vyřazením nepřiměřeně velkého počtu jedinců.

   U znaků nízce dědivých volíme s výhodou selekci rodinovou. Zde není tak důležitá míra odchylky, jako počet nositelů vady v rodinách (jednotlivých vrzích, spojeních, po různých plemenících) v porovnání s průměrem celé populace. Pokud se například z pěti posouzených sourozenců u jednoho zjistí index výšky 50, postižený jedinec samozřejmě bude mít o dva stupně snížené hodnocení (a v bonitačním kódu například krátké předloktí či krátké nadprstí), avšak důvod k selekčním opatřením není zřejmý. Při ojedinělém výskytu multifaktoriálně založené vady s nízkou dědivostí můžeme spíše předpokládat vliv vnějších podmínek - negenetických faktorů. Štěně neroste rovnoměrně; onemocnění, úraz, chybná výživa i další faktory působící negativně v určitém období vývoje štěněte pak mohou ovlivnit právě např. růst končetin do výšky a tím i index výšky dospělého psa. Kdyby však z pěti posouzených sourozenců čtyři vykazovali index výšky např. 52 - 54, pak je již na místě rodinová selekce. Intenzitu selekčního tlaku opět volíme podle velikosti populace a závažnosti vady, cílem je snížit vliv členů postižené rodiny na genotypové složení budoucí generace.

   Nejmírnější cestou může být, pokud psi z této rodiny nebudou vybíráni za zakladatele linie (ani kdyby sami vadu nevykazovali) a feny budou "rozptýleny" mezi ostatní linie. Již tímto opatřením je znemožněna příbuzenská plemenitba na příslušníky postižené rodiny, a nedojde tedy ke kumulaci od nich pocházejících alel. Pokud psi nebudou ani zařazeni do žádné z existujících skupin chovných psů, znamená to omezení jejich vlivu jen na volný chov. Další možností je omezit počet krytí či vrhů v rámci chovného plánu. Nepopulární vyřazení z chovu je pak vlastně až poslední možností, připadající v úvahu jen v případech mimořádného rozsahu vady.

   Zastavme se ještě jednou u otázky míry selekčního tlaku, tentokrát však v souvislosti s veličinou Ne = efektivní velikost populace. Proč je nezbytné brát ohled na velikost populace ?

   Představme si krajní modelovou situaci: Ne = 2, ("na ostrově zůstali dva českoslovenští vlčáci"), jeden samec, jedna samice, vzájemně nepříbuzní. Fena je postižena "střední DKK". Nevezmeme-li v úvahu velikost populace, v důsledku vyřazení feny plemeno zaniká - samec se již nemá s kým spářit. Naopak přihlédneme-li k velikosti populace, ze spojení uvedených jedinců se narodí pravděpodobně jak zvířata vadou postižená, tak i zdravá. S postupným růstem Ne je teprve možné zpřísňovat kritéria. Zbývá zdánlivě jednoduchá otázka. Kdy je již možné přistoupit k selekci všech zvířat postižených jakýmkoli stupněm vady? Při Ne = 20? Nebo raději 50? 100? Předem upozorňuji, že můj příspěvek na tuto otázku neodpoví, protože "do hry" vstupuje příliš mnoho činitelů. Je na chovatelských kolegiích, aby byly zváženy důsledky různých alternativ nejen pro kontrolu jediné vady v populaci, ale i pro dosažení dalších chovatelských cílů a dalšího vývoje populace plemene. Rád bych jen v obecné rovině připomenul, některé souvislosti.

   Velikostí populace (N) rozumíme jednoduše počet zvířat. Efektivní velikost populace (Ne) je však v praxi vždy nižší číslo, které dokáže přesněji popsat situaci z hlediska genetiky populací. Aby efektivní velikost populace (Ne) byla shodná s počtem zvířat (N), museli by všichni jedinci být vzájemně velmi málo příbuzní, museli by se všichni podílet na vzniku následujících generací, a to alespoň přibližně stejnou měrou. Protože tomu tak v praxi není, na vzniku následujících generací se podílí méně zvířat, přenesená genetická informace je zredukována i vlivem nestejnoměrného chovného využití jedinců a dále snížena přímo úměrně průměrnému koeficientu příbuzenské plemenitby, je efektivní velikost populace mnohem menší. Ovšem čím menší populace, tím větší je vliv náhodných změn genových četností (genetického driftu), tím větší vliv na celé plemeno mohou mít i různé (neustále vznikající) mutace, a konečně tím větší podíl na celku mají i třeba ojedinělé chovatelské chyby. Zkrátka, malá populace je velmi zranitelná. Už proto musí být pečlivě zvážen jakýkoli krok, který u malých populací ještě více omezí Ne. Není totéž vyřadit sto zvířat z tisíce a jedno z deseti, i když procento je stejné.

   Chovatelé, odpovědní za vývoj málo početného plemene, si nemohou dovolit činit rozhodnutí "se zavázanýma očima". Z tohoto pohledu samotná znalost výsledků vyšetření na DKK v několika generacích rodičů má cenu zlata.

Jindřich Jedlička
Příspěvek byl napsán v roce 1997 pro ,,Spravodaj Klubu chovateľov československého vlčiaka Slovenskej republiky'', a v tomto periodiku otištěn v roce 1998. Dále byl přetištěn ve Zpravodaji KCHČsV 2/2001

  Nedávno se mne někdo ptal, jestli pokládám nejmenovaného posuzovatele za ,,objektivního''. Pro jistotu jsem se zeptal, co se rozumí pod pojmem ,,objektivní''. Kdyby odpověď vyzněla v tom smyslu, že posudek musí odpovídat té straně vodítka, která se připíná k obojku, a nesmí zohledňovat druhou stranu, totiž kdo drží vodítko v ruce, pak by celá debata skončila mojí jednoduchou, v onom případě kladnou, odpovědí. Jenže tazatel definoval ,,objektivitu'' posuzování jinak -- jako schopnost rozhodčího rozpoznat všechny vady psa. A to je přece slovo do pranice: Kde zůstaly výrazné přednosti zvířete?

   Upřímně řečeno svoji roli rozhodčího vykonávám daleko raději na bonitacích a svodech, než na výstavách. Má to svůj důvod -- na svodu zadám jen známku, na výstavě musím určit i pořadí prvních čtyř jedinců v každé třídě a pak ještě zadávat tituly. A v tom bývá potíž, věčný důvod k obviňování z nedostatku objektivity. Co naplat, rozhodčí sám je ,,subjekt'', jak může být ,,objektivní''? Vítězí jen jeden, poražených je mnoho. A tak u kruhu slýcháme: ,,Copak on nevidí ten dlouhý ocas (to hnědé oko, tu srst, .....) ? Jak může dát na první místo psa s takovou vadou?'' Nedivím se vystavovatelům. Nejsou zvyklí na zdůrazňování předností. Typizační karta svodu mladých i bonitační karta, které každý zná, jsou převážně soupisem vad a nedostatků, na přednosti v nich není místo. Jen čtyři kódy mohou být popisné (výška, konstituční typ, povaha, soulad se standardem), jinak platí: čím delší kód, tím víc vad a nedostatků. Přednosti karta nezná, vše může být nanejvýš ,,standardní''. A tak píšu tuto úvahu, která by se mohla jmenovat hledejme přednosti.

   Patrně se shodneme, že rozhodčí musí znát standard plemene. To ale nestačí. Je také potřeba mít posuzované plemeno ,,v oku'', být schopen posoudit míru projevu popisovaných vlastností. Co je záď ,,lehce skloněná'', co ,,mírně skloněná''? Co je ,,stop mírný'' a co ,,naznačený''? Jak je stehno československého vlčáka ,,dobře osvalené''? Jako u greyhounda, nebo jako u bulteriéra? Adepti na funkci rozhodčího někdy vezmou do ruky bonitační kartu, pak se podívají na zvíře, a začnou kroužkovat. Snad ve snaze dokázat, že nic nepřehlédnou, vytvoří kód dlouhý jak kramářská písnička. Není-li tlama krátká, pak je určitě dlouhá. A ta hlava je nějaká lehká, a koutky ,,trochu'' otevřené, a uši ,,trochu'' rozvěšené, a když ne, tak ,,vysoko nasazené'' a tak dále od hlavy k patě, či spíše od nosu k ocasu. Ani zkušenější rozhodčí nemá ještě vyhráno. Trpí-li nějakým nedostatkem větší část populace plemene, nedostatek ,,přestane být vidět'' všichni se s ním jaksi smíří, stává se ,,normou'' ovšem posunutou od požadavku standardu.

   Předpokládejme, že posuzování má vliv na výběr chovných partnerů, na selekci zvířat, na podobu budoucí generace plemene. Pak bychom snad mohli práci rozhodčího hodnotit ne podle společenského oděvu na recepci večer před výstavou ani podle počtu titulů ,,objektivně'' zadaných právě ,,těm našim'' zvířatům, ale podle vlivu kvality posuzování na plemeno. Jistě, zní to nadneseně. Dovolím si odbočku.

   V učebnicích genetiky najdeme popsány tři základní typy selekce. Pominu nyní selekci disruptivní (naše plemeno se bohudíky nečlení na velikostní nebo barevné rázy), a podívejme se na účinky selekce stabilizační a selekce direkcionální. Většina znaků, které sledujeme, má kvantitativní charakter -- dá se nějak změřit, vyjádřit číslem, ať už jde o délku, šířku, obvod, úhel nebo vzájemný poměr. A hodnota kvantitativních znaků bývá (je-li populace v rovnováze) v populaci rozdělena podle křivky normálního rozdělení. Ta je charakterizována střední hodnotou a rozptylem (variancí s2 nebo směrodatnou odchylkou s). Je-li na vodorovnou osu vynášena hodnota znaku a na svislou počet jedinců, u nichž znak příslušné hodnoty nabývá, má křivka normálního rozdělení charakteristický tvar zvonu.

  Nejvíce zvířat má přibližně střední hodnotu znaku, směrem k extrémním (nízkým i vysokým) hodnotám takových jedinců ubývá. Čím je ,,zvon'' křivky plošší, tím větší je rozptyl. Plocha pod křivkou odpovídá celkovému počtu jedinců. Na obrázcích je znázorněno působení dvou typů selekce na rozdělení hodnot znaku v následujících generacích.

   Stabilizační selekci známe a běžně používáme. Směřuje k ujednocení populace ve sledovaném znaku, když střední hodnota (a s ní většina zvířat) odpovídá standardu. Pak stačí selektovat odchylky z obou stran, řekněme jak příliš těžké, tak i příliš slabé typy, jedince s příliš dlouhou, ale i příliš krátkou tlamou, zvířata s proneseným, ale i vyklenutým hřbetem. Selekční tlak tedy působí z obou stran, střední hodnota se v dalších generacích nemění, avšak rozptyl se snižuje, a tím se čím dál větší podíl zvířat dostává do žádoucího, standardního rozmezí.

   Jenomže s tímto typem selekce nemůžeme vystačit. Neboť zdaleka ne u všech znaků můžeme být spokojeni s většinou zvířat, střední hodnota nejednoho znaku v populaci našeho plemene se nekryje s požadavkem standardu. Je třeba vyvinout selekční tlak jedním směrem a posunout tak celou křivku směrem ke standardu. Stabilizace znaku na současné úrovni by byla nežádoucí, protože výborných jedinců by tak vlastně ubylo (ve prospěch průměrných) a další postup v chovu by byl ještě obtížnější. Na místě je direkcionální selekce. Abychom dosáhli efektu, nestačí jen vyřadit jedince nestandardní. Je nezbytné na druhé straně využít nadprůměrné jedince podstatně více, než odpovídá jejich zastoupení v rodičovské generaci.

   A to zadává obtížný úkol pro posuzovatele. Sotva který jedinec je totiž vynikající ve všech znacích. Chovatelé si musí v každé fázi šlechtění plemene stanovit jen několik priorit, kde ,,je bota nejvíc tlačí''. Tam hledat jedince vynikající, ,,zlepšovatele''. A prominout jim ty nedostatky, které nejsou tolik podstatné, nebo které je možné kompenzovat výběrem partnerů, sestavováním chovných párů. Najít přednosti, ne vyjmenovat vady, je ta obtížnější část práce rozhodčího. Vyhledat zlepšovatele právě těch nedostatků, které v průměru populace ,,přestávají být vidět'', a stávají se ,,normou'' mimo rámec standardu.

   Posuzování ,,podle vad'' vede k šedé průměrnosti, ke stabilizaci daného stavu. Vítěz sice nebude mít žádnou zřetelnou vadu, ale celkově si známku ,,výborný'' sotva zaslouží. A v chovu sice nic nepokazí, ale nic ani nepřinese. Teprve hodnocení ,,podle předností'' umožňuje skutečnou chovatelskou práci, skutečné šlechtění.

   Až budete mít dojem, že na zvířeti postaveném ve výstavním kruhu na přední místo vidíte nedostatky, podívejte se na něj znovu. Očima hledajícíma přednosti. Možná, že se vám ,,neobjektivní'' rozhodčí snaží něco ukázat.

  Pes je tvor domestikovaný. Plemena psů vyšlechtili a dále šlechtí lidé. Lidé rádi soutěží. V ušlechtilosti svých psů lidé soutěží na výstavách. Soutěží, aby zvítězili. Vždy musí někdo zvítězit. Neprohraje někdy pes?

   Psi jsou posuzováni podle jejich souladu se standardem plemene. Pes, který je po všech stránkách v souladu se standardem, je typický. Standard je jen jeden. Typičtí psi jsou si tedy podobní, plemeno je vyrovnané. Všichni chtějí zvítězit. Někdo musí zvítězit. Někdo musí mít psa ještě typičtějšího, nejtypičtějšího, pravého představitele plemene a šampióna šampiónů. Jak ho rozhodčí vybere? A může být ve způsobu výběru zakopán pes?

   Plemen psů je mnoho. Jsou vyrovnaná, jejich představitelé jsou typičtí. Plemeno se pozná na první pohled. Řekněme jezevčík. Má krátké, křivé nožky a dlouhé, válcovité tělo. Ještě typičtější jezevčík bude mít ještě kratší, ještě křivější nožky, ještě delší ještě válcovitější tělo? Řekněme německý ovčák. Má vztyčené uši, pevný hřbet a záď skloněnou. Ještě typičtější německý ovčák má ještě vztyčenější (=delší) ušní boltce, ještě pevnější (=nahoru vyklenutý) hřbet a záď ještě víc skloněnou (=sraženou)? Řekněme československý vlčák. Je k cizím lidem nedůvěřivý, má vlkošedou barvu srsti, jantarové oko. Bude mít ještě typičtější československý vlčák barvu ještě vlkošedější (= stříbrnou), oko ještě jantarovější (= citrónové) a povahu ještě nedůvěřivější (= bázlivou) ?

   Stačí tak málo. Soutěživí chovatelé se zaměří na detaily a podle nich a podle módy si ke krytí vyberou jen ony ještě typičtější psy, standardnější než standard. Bude jich jen několik, možná budou vzájemně příbuzní. Ve druhé generaci použijí středně vzdálenou příbuzenskou plemenitbu a znovu vyberou jedince podle módy a několika pro plemeno typických detailů. Ve třetí generaci již bude příbuzenská plemenitba úzká, ale cíle bude dosaženo. Mezi štěňaty s vysokou homozygotností genotypů si jistě vyberete svého šampióna typičtějšího než typického, standardnějšího než standard. Ten se bude dobře prosazovat v chovu a kruh bude uzavřen.

   I skalní zastánci příbuzenské plemenitby připouští, že důsledkem této metody je nutnost brakování - vznik početného genetického odpadu. Oslabení konstituce, morfologické změny na kostře, jemná hlava, vady ve vývoji čelistí a vady skusu, vystouplé oči, zvýšený výskyt dědičných onemocnění, potíže s reprodukcí (průběh říje, zabřeznutí fen, libido, vitalita spermií psů), pokles počtů štěňat ve vrzích (resorpce embryí). Méně viditelným, stejně důležitým důsledkem je ztráta genetické informace daná samotným růstem homozygotnosti a fixací alel, a z toho plynoucí pokles přizpůsobivosti (adaptability) a životnosti (viability) v celé populaci. Ty se nedají v původní míře obnovit ani tzv. top-cross pářením mezi inbredními liniemi.

   Je možné jít jinou cestou? Je možné posuzovat zvířata tak, aby chovatelské úsilí nevedlo k přehánění v jednotlivých plemenných znacích a k přílišnému růstu homozygotnosti?

   Jsem přesvědčen, že to možné je. Co kdybychom pro začátek brali vážně všechna ustanovení standardu plemene, nejen ony charakteristické plemenné znaky, módní detaily. Nalistujme si úplný text standardu č. 332. Celkový vzhled, konstituce, tělesné proporce a povaha jsou na prvních místech. Teprve pak následuje detailní popis. Vady jsou až na konci. Přestaňme posuzované zvíře příliš brzy pitvat na jednotlivé znaky. Celkový vzhled, plemenný typ přece není prostým aritmetickým součtem odlišitelných detailů. Dovolím si s trochou nadsázky zformulovat tři první otázky, na které nechť si náročný chovatel v duchu odpoví, až spatří posuzované zvíře:

1. Vypadá to jako pes ? (ještě se nesmějte)
2. Je to celý a na pohled zdravý pes ?
3. Vypadá a projevuje se to jako československý vlčák ?

Teprve potom bude čas soustředit se na detaily, popisovat přednosti a zmínit nedostatky.

   K první otázce: Pes je podle dávno otřepaného klišé přítelem člověka. Člověk se cítí dobře se svým psem a pes se svým člověkem. Mělo by to na něm být znatelné, i když z prostředí svodu či výstavy ani z počínání rozhodčího nemusí být zrovna nadšen. Nicméně na otázku: Vypadá to jako pes (Canis familiaris) ?, si neodpovím kladně, když to vypadá jako zděšený prérijní kojot (Canis latrans), nebo jako právě probuzený šedý medvěd grizly (Ursus arctos horribilis).

   K druhé otázce: Celý pes má například jeden ocas, dvě uši, čtyři nohy, osmnáct prstů s pigmentovanými drápy, spoustu přiměřeně dlouhé, přiléhající srsti, čtyřicet dva zuby a je-li samcem, nota bene, dvě varlata úplně sestouplá do šourku. Na pohled zdravý pes je živý, temperamentní, je v pohodě.

   Konečně k třetí otázce: Jaké přívlastky vás napadnou, když se řekne československý vlčák? Mne třeba: vytrvalý, odolný, otužilý, rychle reagující, aktivní, souměrně stavěný, pevné konstituce, vyvážených proporcí, harmonický v pohybu, impozantní v postoji, ... pokračujte prosím podle vlastního uvážení. Ty přívlastky nehovoří o detailech. Souměrnost, vyváženost, harmonie, soulad - to jsou vlastnosti celku. Proto celkový vzhled není pouhým součtem jednotlivostí. Charakterizuje plemenný typ.

   Vidíte před sebou právě takového psa, československého vlčáka? Pak nemám obavu, že zvítězí jen proto, že má zvláště vyvinutý některý detail. Pak nemám obavu že posuzovatelům i chovu velí móda, že naši psi budou muset být standardnější než standard, typičtější než typičtí.

   Je však ještě jeden nedobrý způsob práce rozhodčího. A tím je spojení ideálu standardu s konkrétním jedincem. (Chovatelé, kteří zažili éru psa Rep z Pohraniční stráže vědí, o čem mluvím.) špatný je rozhodčí, který v konkurenci předváděných zvířat hledá jedno nejpodobnější jinému psu, kterého zná nebo již viděl. Protože vzájemná podobnost dvou zvířat může být (a často bývá) zavádějící. Podobnost může spočívat v ryze individuálních, ne v plemenných znacích exteriéru zvířete. Zvláště vzájemně příbuzná zvířata si bývají podobná i v málo podstatných znacích (odstín barvy, výraz obličeje, mimika, pohled ...), o nichž standard konkrétně nehovoří. Jestliže chovatelé akceptují hodnocení posuzovatele, který je (i nevědomky) ovlivněn příliš konkrétní představou ideálního standardního zvířete a dává přednost podobnému, plemeno přichází o cenný zdroj genetické proměnlivosti, variability. Přichází tak o víc, než si často připouštíme.

   Co je, k čertu, tak cenného na proměnlivosti, když se celé generace snažíme plemeno ujednotit? Kampak s proměnlivostí, když ze samotné zootechnické definice vyplývá, že plemeno musí mít vlastnosti ustálené, fixované? Když vyrovnanost zvířat v odchovech je jedním z kritérií v prestižních soutěžích chovatelských skupin? Vždyť, jak bylo řečeno na začátku, standard je jen jeden! Blížíme-li se k jednomu cíli, proměnlivost přece musí klesat!

   Dědičnost a proměnlivost jsou dvěma stranami stejné mince, či spíše dvěma principy, které se vzájemně doplňují a jeden by nepůsobil bez druhého. Proměnlivost (variabilitu) u kvantitativních znaků sledujeme pomocí statistické veličiny rozptylu (variance, s2). Celkový rozptyl (hodnot sledovaného znaku, fenotypová variance s2P) v populaci si můžeme rozdělit na složku genetickou (dědičnou) a varianci negenetickou, způsobenou vlivy vnějšího prostředí na vývoj různých jedinců. Podstatnou, (a statisticky zjistitelnou z údajů o vzájemně příbuzných jedincích) částí genetické variance je variance aditivní, s2A. (Je dána aditivním účinkem genů na polyfaktoriálně založený znak, nezahrnuje tedy např. heterózní efekt atd.)

   Jako podíl genetické variance (přesněji její aditivní složky) na celkové fenotypové varianci vypočítáváme tzv. dědivost, heritabilitu, h2: h2 = s2A / s2P . Dědivost je různá nejen pro různé znaky, ale i v různých populacích - podle toho, jak zůstala zachována nebo naopak byla potlačena genetická variance. Dědivost je, mimo jiné, i mírou selekčního efektu. Čím vyšší dědivost, tím vyšší bude selekční efekt, tím více se výběr rodičů projeví na vlastnostech příští generace. Snížíme -li (například příbuzenskou plemenitbou, úzkým chovem, preferencí vzájemně podobných zvířat like to like) genetickou varianci, komplikujeme si další šlechtění, protože populace bude méně reagovat na selekci.

   U kvantitativních znaků nehovoříme o alelách recesivních a dominantních, jako u oligogenní dědičnosti, ale o alelách neutrálních a aktivních (jejich účinek je aditivní, sčítá se). Část variance je dána interakcí mezi genotypem a prostředím - pod různými vlivy prostředí se z neutrálních alel mohou stát alely aktivní a uplatnit se v expresi genů. Proto je biologicky hodnotnější heterozygotní stav na co možná nejvíce lokusech, kóduje dvojnásobek informace oproti stavu homozygotnímu, a umožňuje tedy lépe se adaptovat na prostředí, zvyšuje životaschopnost organismu. Bohatství genotypových kombinací je podmínkou zachování zdraví a životnosti populace. Mějme na mysli, že mnohem menší část genetické informace se vztahuje k tomu, jak živý organismus vypadá, větší část určuje, jak funguje. źivotní funkce (vývoj, růst, metabolismus, imunita, rozmnožování...) jsou důležitější než vzhled, exteriér psa. Snižovat genetickou výbavu zvířete, kterou potřebuje k životu, jen kvůli několika znakům exteriéru, není právě zodpovědná metoda chovu. Plemenné znaky je třeba upevňovat trpělivou selekcí, s přiměřeným selekčním tlakem. Genetická variabilita je však hodnotou, kterou se vyplatí chránit.

   Budeme-li sledovat harmonický vývoj zvířat, jejich celkový vzhled, konstituci, zdraví, výkonnost, plemenný typ, pak zůstane místo i pro zachování variability. Na standard se však nesmíme dívat jako na obraz jediného ideálního zvířete, ale jako na popis rámce do kterého se svými vlastnostmi mají zařadit jednotliví představitelé plemene. Pečujme o genetickou variabilitu a široký základ chovu, ale ne do míry, která by vybočovala z hranic daných standardem.Ujednocujme plemeno v typu, ale ne do míry, která by představovala ohrožení zdraví jeho populace.

Autorem článků je pan Ing. Jedlička, texty byly s laskavým svolením autora převzaty z těchto webových stránek:
http://www.sky.cz/seda-eminence/index2.html

Asi každý majite československého vlčáka chce, aby se právě ten jeho podobal co nejvíc vlku. Ale spíše exteriérem, než povahou.

Ve standardu ČSV je jasně uvedený vlčí vzhled, ale ve skutečnosti mohou být dvě varianty. Ne každý čistokrevný vlčák připomíná vlka. Může převládat vzhled po německém ovčákovi nebo po vlkovi. Ale při obou jde o právoplatného příslušníka plemene ČSV. Toto se také může projevit v povaze. Některý vlčák je spíše pracovitější a snáze zvládnutelný po psovi, jiný může být plachý nebo složitější povahou po vlkovi. Proto je třeba se pripravit na obě možnosti.

Z exteriérového hlediska, konstrukcí těla jsou vlčáci víceméněj jednotní. Někteří se však podobají vlku víc, což představuje hlavně protáhnutější tvar, užší pysk. Taktéž jde o celkovou stavbu těla, delší nohy, položení ocasu. Celkový výraz je vlčí, často někde mezi vlkem a NO, málokdy výrazně po psovi. Barevně je několik "druhů" vlčáků - šedí, hnědaví, rezaví, tmavě zbarvení. A jako u každého plemene, i u ČSV se vyskytují nestandartní jedinci.

Barva
Zbarvení je u ČSV hned několik a při posuzování nemá na výsledek žádný vliv. Uvádím několik variant.
Pro účel zobrazení zbarvení jsem použila fotky ze stránky www.wolfdog.org. Fotografie skreslují a vlčáci mohou mít ve skutečnosti trochu odlišný odstín. Záleží i na ročním období a kvalitě fotoaparátu. Fotografie jsou jen ilustrační.

Šedá barva - převládají odstíny šedé až černé, minimum hnědé

Hnědá, rezavá barva - odstíny hnědé, vlkošedé, černé

Tmavá barva - výrazná tmavá maska, odstíny tmavě hnědé až černé, výrazné barvy

Jemné odstíny hnědé - odstíny jsou jemně hnědé, béžové, vlkošedá barva mezi šedou a hnědou, bez výrazných tmavých partií.

Vlčí výraz - postava, proporce
Vlčí výraz je pro ČSV charakteristický, i přesto někteří psi připomínají vlka víc než jiní. Přispívá k tomu hlavně hlava, kterou mají vlci typicky trojúhelníkovou, šikmé jantarové oči, krátké ucho.

Typická hlava pes a fena:

Výrazně psí hlava:

S laskavým svolením autorky převzato ze stránek http://csv.t35.com/